Horolezecký oddíl Benešov
Skialpy v Tatrách (13.3.-16.3.2003)
Čtyřdenní výlet do Tater se vydařil na 150%. Z Benešova jsme vyrazili autem v noci ze středy na čtvrtek. Jednu hodinu po půlnoci jsme v Čerčanech vyzvedli Jirku a razili směr Brno, Bratislava, Žilina, Tatranská Štrba a auto jsme zaparkovali ráno kolem 9 hodiny na krytém parkovišti ve Štrbském Plese. Na lyžích jsme během dne dosáhli výšky kolem 1900 m.n.m. V létě značená turistická cesta byla nyní velmi náročným výstupem, ledové plotny přecházející v hluboký navátý sníh nám velmi stěžovaly cestu. Při večerním soumraku jsme sjeli pár desítek výškových metrů nad Popradské Pleso a tam v "krytu" kamene a navátých sněhových jazyků přečkali noc. Vítr dosahoval takových rychlostí, že i stát nám činilo problémy. Benzinový vařič jsem zapaloval asi na 5x a vrcholem úspěchu byl asi 1 litr rozehřátého sněhu. Ten jsme museli velmi rychle vypít, aby nám opět během pár desítek sekund nezmrzla. Více sil a nervů jsme již neměli a po asi hodinovém boji se žďaráky, spacáky a karimatkami jsme se dokázali nasoukat pod jejich ochranu. Tak jak jsme byli, Jirka i ve skeletech. Čekala nás dlouhá noc.
Ranní vítr nebyl o nic slabší než večerní, a tak jsme se velmi těšili do tepla lokálu na Popradském plese. Mnoho čajů a míchaná vajíčka nám dodali sil do dalšího dne. Velmi rychle jsem sjeli k autu a pádili směr Bela Kežmarská voda. Tam jsme potkali první část plzeňské skupiny. Cesta na Chatu pri Zelenom plese nám šla velmi pomalu a přišli jsem tak akorát na večeři. Dnešní noc už byla poměrně sladká a ani ranní vstávání na 7 ke snídani nám tento pocit nepokazilo.
Další den ráno vyrážíme s částí plzeňáků směr Kozí Štít. Od výšky kolem 1700 m.n.m. se válí dosti hustá mlha. V ní se "prodíráme" výš a výš. Dostáváme se cca 100 výškových metrů pod Kolové sedlo, ale otáčíme - mlha je příliš hustá a nejsme schopni rozeznat žlab vedoucí do sedla. Sjezd je i tak dosti náročný. Po pláních a pak žlebem k chatě. Během sjezdu se hory umoudří, vyklube se sluníčko a my se kocháme krásami kolem nás. Jen nás malinko mrzí, že teď nejsme o nějakých 400 metrů výše. Ale po krátkém obědu se rychle nazouváme do lyží a rychle stoupáme směr Ouško. V horních partiích je svah prudký kolem 45 stupňů. Rychlý odpočinek, strháváme pásy a oddáváme se super sjezdu. Nádherné oblouky v prašanu. Pod ouškem se ještě rozhodujeme pro cestu pod Flašku a když zjišťujeme schůdný terén, tak prostupujeme i její nejprudší část. Tam v dosti komplikované pozici nandáme lyže a užíváme si nádherný sjezd. K chatě se dostáváme téměř se soumrakem, přesně v čase večeře. Ta bodla!
Neděle, poslední den našeho pobytu v Tatrách. Nádherné ráno, před chatou je po snídani jak v úle, na všechny strany se vinou zástupy horolezců. Nejvíce směrem k Flašce a dále nad ní. My vyrážíme směrem na nedaleký led, při slanění to dá na 60 metrů, bohužel ne v kuse. Máme štěstí, jdeme první, za námi ještě jedna trojice, ale máme dostatečný náskok. Jirka úpí pod tíhou batohu, opět jsme si věci rozdělili spravedlivě do jednoho batohu. Má snad 30 kilo. Pod nástupem se rychle převlékáme, „zbrojíme“ a už dělám první štand. Led je v dolní části hodně lámavý, rád využívám nýtů letní značené cesty. Musíme se porovnat s druhou trojicí, která se vlastně smrskla na dvojici. Vyjma prvních pár metrů to není problém. Druhá, kolmější část ledu je nádherná, led je pevný a ani se příliš neláme. Celkem rychle dolézáme, děláme slanění a v pěti svištíme dolů. Balení, sjezd, polévka, opět balení, vše jde jak na drátkách.
Sjezd po ušlapané značené cestě směrem ke Kežmarské Bělé vodě je už jen bonbónkem na závěr celé akce. Paradoxně nám těžké batohy dávají výhodu, jsme těžší a tudíž rychlejší. Celá cesta, kterou jsme nahoru ploužili snad 4 hodiny, nám trvá asi 20 minut.
A pak už jen dlouhá cesta domů. Alespoň vidina čerstvých koláčů u Devíti křížů nám drží očí.
JB